Práce žáků – ukázky

Plavba na parníku

      Moji spolužáci a já jsme se sešli 17. května v sedm hodin u starého kina. Vyjížděli jsme o patnáct minut později. Cesta do Pardubic byla pro mě velice těžká a nebylo mi dobře, proto jsem většinu prospal.

      Vystoupili jsme kousek od parníku, který už na nás čekal na řece Labe. Byla to bílo červená loď s 22 metry na délku a 5 metry na výšku. Parník spolu s námi vyrážel na cestu a my jsme si šli vyzkoušet první řemeslo, ražení mincí, to mě bavilo ze všeho nejvíce. Po krátké přestávce na svačinu jsem se vydal k dalšímu stanovišti, kde jsem si sám zkusil vyrobit přívěšek na řetízek. Já a můj kamarád Dan jsme taky nějakou dobu pozorovali okolí, kolem něhož jsme pluli. Jako poslední řemeslo jsme dělali srdce z drátku, ozdobené korálky. Pak už nás čekala jen krátká část plavby, než jsme museli vystoupit. Z lodi byl krásný výhled na krajinu a nejvíce jsme obdivovali Kunětickou horu.

      Autobus na nás čekal, jenom kousek od mola, a tak jsme nemuseli jít moc daleko. Cesta domů byla mnohem příjemnější, nejenom díky tomu, že mi bylo lépe, ale i díky dobré konverzaci s paní učitelkou. Výlet byl pro mě nezapomenutelný zážitek.

Samuel Kučera, 3.A

Fotogalerie

Já se tam vrátím

(subjektivně zabarvený popis)

            Na světě je jen jedno místo, kam nejraději chodím. To místo je velice pozoruhodné a krásné. Je to místo, kde pokaždé objevím něco nového. Skoro nikdo tam nechodí. Miluji ten pohled na tu přenádhernou krajinu.

            Nad celou krajinou se vznáší usměvavá tvář slunce, jež sem vnáší tolik vítané světlo. Sytě zelená pokrývka se rozprostírá po celém údolí. Do tohoto nádherného koberce jsou vsazeny květiny nejrůznějších barev a velikostí.

            Řídká mlha se vznáší nad křišťálovým jezerem, z jehož břehu vyrůstá stařičká vrba obklopená rákosy. Třeba teď se rákosy rozhoupávají lehkým vánkem, cosi si šeptají do ucha a vrba tiše naslouchá. Za vodou se rýsuje hustý les, jímž se prodírá neklidný potůček. Jeho klikatá cesta končí v mohutné skále.

            V dáli se objevuje zaoblený kopec, na jehož vrcholku sedí opuštěný balvan. Smutné vyhlížení kamene vzbuzuje soucit.  Je jako vyvrženec, který udělal něco špatného a teď za to musí pykat.

            Po dlouhém dni se se začíná vytrácet zpěv ptáků. Jsem zase doma. Nejsem smutná, protože vím, že to nebylo naposledy, co jsem toto místo navštívila.

Nikola Koláčková, 8.B